close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Listopad 2008



harry potter a kámen mudrců

22. listopadu 2008 v 15:15 | klaimic |  ***škola***
Název díla: Harry Potter a kámen mudrců


Kniha vypráví o chlapci jménem Harry Potter, který žije u své tety a strýce. V den svých jedenáctých narozenin se u něj objeví Hagrid (klíčník z Bradavic - školy čar a kouzel). Od něj se dozví, že je čaroděj. Hagrid mu také řekne, že jeho rodiče nezahynuli při autonehodě, jak mu Dursleyovi namlouvali, ale že je zabil zlý černokněžník Voldemort. A že jediný člověk, který tuto kletbu přežil, je právě Harry. Jedinou památkou na ní je jizva ve tvaru blesku na jeho čele.

S Hagridem se vydává na nákup kouzelnických potřeb a na nádraží King´s Cross odkud z nástupiště devět a tři čtvrtě odjíždí vlak do Bradavic. Ve vlaku se setkává s Ronem Weasleym a stanou se z nich nerozluční kamarádi. V Bradavicích se později skamarádí i s Hermionou Grangerovou.

Postupně se seznamuje s kouzelnickým světem. Setkává se s bradavickým ředitelem, profesorem Brumbálem, s profesorkou McGonagallovou, ale i s profesorem Snapem, kterému zrovna nesedne. Dokonce se stává chytačem nebelvírského famfrpálového týmu a pomůže své koleji vyhrát zápasy proti ostatním.

Spolu s Ronem a Hermionou pátrají po tajemném Kameni mudrců, který je s největší pravděpodobností ukryt právě na Bradavickém hradě, ale někdo se ho snaží ukrást pro sebe, protože tento kámen vyrábí Elixír života, který každého člověka udělá nesmrtelným. Myslí si, že právě nenáviděný profesor Snape je tím, kdo chce Kámen ukrást. Hagrid jim nechtěně řekne že někomu prozradil to jak obejít Chloupka (Hagridova tříhlavého psa, který hlídá ještě spolu se spoustou zaklínadel Kámen mudrců) a oni se vypraví ho zachránit. Setkávají se s obtížnými překážkami které však překonají. Na konci cesty za kamenem se Harry setká s profesorem Quirrellem a také se samotným Voldemortem. Harry získá kámen a přemůže Quirella.
Později se Harry probudí na ošetřovně, kde mu Brumbál řekne, že kámen zničil. Harry a ostatní Nebelvírští vyhrají pohár a Harry je smutný, protože musí na prázdniny ke svému nenáviděnému strýci.

Duch v naší přítomnosti

21. listopadu 2008 v 18:45 | Edna |  ***hororové příběhy***
den začal jako každý jiný, jenomže teď jsem byla doma jenom já a kámoška. Dostali sme nápad, že potřebujem nějaký hezký fotečky. A tak jsme začali snášet všechny moje haříky a ,že jich je požehnaně do obýváku. Čapli sme flašku vína, že jí otevřem což se nám křehkým dívkám :-D samozřejmě nepovedlo. Tak sme do korky ryli nožem a všim co se dalo.Byl na nás úžasný pohled. Po nějaké době se nám to prece jen povedlo, vzala jsem dvě skleničky a šli sme si připít. ,,Tak na dnešní dlouhou, propařenou noc."

Začala bláznivá akce přehrabování v hadrech převlíkání, focení, převlíkání, focení pořád dokola a vína stále ubývalo, začalo být veselo a pozování stále odvážnější. vše to zkončilo kolem druhé hodiny raní. Vkládám paměťovou kartu do počítače. Přebíhá mi mráz pozádech, mám špatné tušení, že vedle v místnosti ,,něco" mám tu schopnost že pokud je blízkosti duch, poznám jeho přítomnost. Začínala jsem být dost neklidná a měla jsem pocit že Terka taky má úzkost...možná je to naše propojení nevím. Pak si řeknu, že je to nesmysl a nikdo nebo ni tu neni. Otevírám fotografie to co vidím mě pořádně zaskočí. Fotka co fotka je zničená nejsme na ní sami na každé fotce je kouřový flíček. Podíváme se s Terkou na sebe a já říkám, že to je nesmysl. Tak projíždím fotky dál a dál, čim dál tim víc se mi svírá žaludek. Vymlouvám si to nejhorší, ale teď zpatřím svojí fotku v bílé skládané sukni bolerkem od Roberta Cavalliho přez polovinu fotky je bílý klikatý pruh. Snažím se přijít na jakékoli jíné vysvětlení než, že by to byl duch. V místnosti s nekouřilo ani svíčku jsme vyjímečně nezapálili. Uzavírám to tedy tím, že musíme zůstat v mém pokoji vzhledem k tomu, že se věnuju magii tak jsem pokojík zasvětila proti špatným vibracím. A to když to řeknu slušně. Jenomže sme obě měli hlad nevečeřili sme tak čekáme do 4 do rána aby byla trocha světla. Nasadím Terce na krk pentakl aby se jí nic nestalo. A já...beru si do ruky kyvadlo a zjišťuji co se dá.

Asi tři dny po tom strašném zážitku sedím sama u počítače v pokojíku je kolem 8 večer. A mojo oko zahldne v odrazu okna dveře pokoje. Mám pocit, že se něco stane. Tak vyčkávám a sleduji odraz.....NAJEDNOU....vidím jak někdo v bílém prochází chodbou zachátí mě úzkost a strach. Na krku mi visí pentakl, pevně svírám kyvadlo a lituji, že sem sama. Toho ,,někoho" zahlédnu ještě jednout. Snažím se uklidnit tím, že jí nadávám. ,,Nemůžu si kvůli tobě ani dodělat podě**nej školní projekt. V kuchyni v jednom kuse něco padá. A když už spadne sklenička tak parádně histerčim ,,Nebudu kvuli tobě kupovat nové nádobí ty kr*vo.
Ubylo pár dní a já stále cítím cizí přítomnost, proto se rozhodnu podniknout rituál na zahánění duchů. Vyndávám oltář pokládám ho doprostřed místnosti, přikrývám rudým šátkem, a dávam všechny pomůcky. Teď už mi zbývá jenom vzít sůl udělat kolem sebe kruh a můžu začít. Po zkončení rituálu mě zachátí pocit sobody a sebejistoty že je vše pryč....

Naše Bannery

21. listopadu 2008 v 16:16 ***Pro blog***
Jestli nám chcete pomoct tak si na svůj web umístěte náš banner(naoplatku umístíme váš)

Edna

21. listopadu 2008 v 0:57 | Edna |  ***o nás***
Ahoj zdravím všechny návštěvníky, doufám že se vám tu bude líbit a ještě se tu ukážete :-D. Abyste měli potuchu kdo vlastně dělá tyhle stránky tak se představim...

Jmenuji se Eva Břicháčková, je mi 14let a bydlím v praze.

Mám hnědé vlasy a modré oči.

Mám ráda sport a to FOTBAL, badminton, ping pong a hokej

dále mě baví tanec, četba a rekreační jízda na konI, časem možná western....

Lidé na kterých mi záleží: Johnny, Klajmič, Ratlík, Angela, Macek a Ivča

Miluji svého přítele a nemám v plánu to měnit!

Nejlepší na ulítlé akce: Ratlík a Angela

Moje oblíbená barva: červená
datum: 14.2. 23.3. a 25.4.
jídlo: Tortila alá bedna
pití: Americká limonáda
kuchyně: mexická a řecká
Zpěvák: Adam Gontier
Zpěvačka: Rihanna Robyn Fenty
skupina: Three Days Grace
žánr hudba: Rock....a co se mi líbí
žánr film: Horor

PODĚKOVÁNÍ

Klaimičovi
Děkuji ti že mi pomáháš v těžkých situacích, které sou v jednom kuse na mě nalepený....že mě bereš takovou jaká sem...a že se s tebou dobře kecá :-D

Angele
Za všechno co si pro mě udělala ti moc děkuji...naše společné střelené výpravy jsou na prosto skvělé Např:Hoštka 2008, narozky 14 let, všchny výpravy do wai kiki a nemálo dalších....a nejvíc ti děkuji za to, že jsi! A ZA TO, ŽE MI DĚLÁŠ SPOLEČNOST A SEŠ......SE MNOU :-DDDD

Ratlíkovi
také jako u Angely děkuji ti za to, že jsi. Riskantní střelený akce např: Tesco Letňany....Fotomodeling and ghost....Wai kiki....a další...(nemálo)

A na závěr mejch plků chi poděkovat JOHNNYMUjak většina čekala
Děkuji za to, že jsi a že se ti můžu svěřit. Omlouvám se za své žárlivé chování......nedokážu popsat jak moc tě miluju ale snad si to dokážeš představit...Bez tebe by můj život nic neznamenal.
I LOVE YOU

Noční let

21. listopadu 2008 v 0:26 | Edna |  ***hororové příběhy***
Je vlahá letní noc a já čekám na letišti na svůj spoj. Dovolená se mimořádně povedla. Teploty celý týden nešly pod 30 stupňů, domů se vacím opálená do zlatohněda. Dokonce i penzion souhlasil s tím, co jsem si vybrala v katalogu, moře mělo barvu podle prospektů a bylo 200 metrů od mého apartmánu. Přesně tak, jak bylo psáno v nabídce. V poslední době takřka rarita...
Z nevysvětlitelných důvodů se mi nechce na letiště a vymýšlím si stovky záminek, proč tady ještě zůstat. Proto jsem si dovolenou ještě o pár hodin protáhla a místo se svou cestovkou se vracím charterovým letem za podezřele výhodnou cenu s nějakou malou a neznámou leteckou společností. Mám divnou předtuchu - start je totiž po půlnoci v pátek třináctého. Všechno však kupodivu jde jako po másle.
V deset večer jsem už odbavená a nezbývá mi než tu čekat do půlnoci, na kdy je hlášen odlet. Venku se rychle setmělo a obloha je tmavá s miliony hvězd. Jen na západě je pod mraky vidět světle tyrkysový pruh tam, kde se slunce schovalo za obzorem. Na informační ceduli naskočilo číslo mého letu. Honem předložit letenku a projít úzkým tunelem k pojízdným schodům do letadla.
To by mě zajímalo, co je to za prapodivnou společnost. Letuška, která mě s úsměvem vítá mezi dveřmi letadla, má kostýmek, který byl moderní snad před čtyřiceti lety. Jen nad tím zakroutím hlavou. Usedám na své místo k okénku, abych si mohla vychutnat pohled na noční Evropu. Vždyť zahraniční dovolenou jsem si dopřála po dlouhých letech.
Vedle mne usedá mladík v džínách, s vlasy do půli zad a s pletenou koženou čelenkou. Má květovanou košili s širokými rukávy a záplatovanou vestu. Hned vedle něj si sedla rovněž dlouhovlasá dívenka, oblečená ve stylu hippies. Jsem jako v Jiříkově vidění. Jako by letadlose v tomhle letadle vrátil čas o mnoho let zpátky. To je divné... Už cena letenky byla zarážející. Než si to všechno stačím rozmyslet, letadlo nabere výšku a míří k Praze. Cestující se mezi sebou vesele baví, vypadá to, že se všichni dobře znají. Jen já jsem tu cizí. Letuška mi s úsměvem nabídla nějaký nápoj. Byl dobrý, ale od té doby je všechno kolem mě jako v lehké mlze. Na chvilku dokonce usnu.
Když se proberu, obličeje spolucestujících mi připadají jako rozmazané, a když se ke mně někdo skloní, vypadá zkresleně, jako záběr "rybím okem" kamery. Z reproduktorů tlumeně znějí staré hudební pecky, ale to mi nevadí. Je to muzika, kterou mám docela ráda. Jen je to všechno takové tlumené a jako z dálky. Co se to se mnou děje?
Když se pod letadlem objeví světla Prahy, je mi divné, že se žádný cestující dosud neposadil a nepřipoutal. Ani letuška je k tomu nepobízí, naopak se s nimi baví. Všichni se shlukli v zadní části letadla a o něčem živě diskutují. Občas pohlédnou na mě a tváře mají vážné. Mám z toho divný pocit. Letadlo klesá a celý hlouček se vydal k mému sedadlu, chtěla bych vstát, ale tělo mám bezvládné, nemohu si ani rozepnout bezpečnostní pás. Prsty mi zdřevěněly a přezka nejde rozepnout. Celá jsem jako omámená. Do toho nápoje mi určitě museli něco přimíchat. Co ode mne chtějí?
Celý hlouček mě obklopuje a já z toho mám strach. Trup letadla je mlžnatý, všude je cítit kouř a postavy cestujících se nějak změnily. Jejich oblečení se najednou proměnilo ve špinavé cáry, obličeje dostaly takovou šedozelenou barvu a oči mají prázdné a zapadlé. Vztahují ke mně ruce a něco mi říkají, ale já jim nerozumím. Hlasy se změnily v podivné duté zvuky, z nichž jde strach. Snažím se vyprostit ze sedadla, ale letadlo jde prudce na přistání.
Mým podivným spolucestujícím to však nevadí. Letuška s divoce rozcuchanými vlasy má přes obličej černou šmouhu jako od oleje. Z bílých rukávů blůzky jsou hadry a z nich trčí zčernalé, jakoby ohořelé ruce. Snaží se mě posadit zpátky do sedadla, ale mně se už podařilo rozepnout pás. Vztyčím se a chci se prodrat ke dveřím. Proti mně stojí ten dlouhovlasý mladík z vedlejšího sedadla. Poznávám ho jen podle čelenky na hlavě. Tvář má zkřivenou, zčernalou a..... proboha! Kus tváře mu úplně chybí!letadlo 1
Teprve teď si uvědomuji, že všichni kolem mě vypadají stejně. Přesně tak jako na fotografii leteckého neštěstí, o němž jsem nedávno četla. Hrůza mě téměř přibíjí na místo. Celá se třesu. Ale ne, to letadlo se celé chvěje a všude svítí poplašná světla a signál bzučí z reproduktorů až k ohlušení. Přestože jsem k smrti vyděšená, moje vůle k životu je silnější. Rozháním se rukama kolem sebe a odstrkuji ty naříkající přízraky, které mě obkličují. Všude se vznáší kouř a pach spáleného masa.
Když odstrčím dívku v cárech široké haleny, ke své hrůze jí sáhnu tam, kde by měla mít ruku. Ale ta chybí. Přízraky se zlobí a ozývá se příšerný jekot, drásající uši, přehluší i signál z reproduktoru. Vztahují ke mně spálené ruce jako zkroucené pařáty dravců. Letadlo už roluje po ranveji a tím víc se mi ti živí-mrtví snaží zabránit, abych vystoupila.
Natahuju ruku ke klice, ještě chybí pár centimetrů. Zoufale se oháním okolo sebe. Ne, já tu s nimi nechci zemřít! V zadní části letadla už šlehají plameny a pohlcují poslední sedadla. Pach smrti se vznáší všude okolo. Teď ... Teď se mi koncem prstů podařilo zachytit kliku! Kopu zuřivě nohama a podaří se mi prodrat pár posledních centimetrů vpřed. Prudce a vší silou otevřu dveře a padám do husté tmy. Za mnou se nocí nese zklamané zavytí. Pak přijde náraz a tma.
*
............. "Hej, slečno! Co je s vámi? No tak se probuďte!" Ztěžka otevírám oči a dívám se na neznámého mladíka. "Co... co je? Kde to jsem?" Jsem zmatená. "Kde byste byla? V letadle. Asi jste usnula. Připoutejte se, za chvíli přistaneme v Praze. Chvíli jsme nad ní museli kroužit, protože se stalo nějaké neštěstí, ale teď už je to v pořádku." Z letadla mi můj dobrovolný ošetřovatel musí pomoci. Třesou se mi nohy. Daleko za letištní plochou ještě dohořívají trosky letadla... Toho, kterým jsem měla přiletět. A taky si nedokážu vysvětlit, proč jsou letadlo, posádka i cestující úplně jiní než ti, s kterými jsem odlétala...

Nače stránky

20. listopadu 2008 v 22:57 | klaimič |  ***o nás***


">

***Admini webu***

20. listopadu 2008 v 22:39 | okeb |  ***admini***
Admin 1: edna
Icq: 461-544-644
email: okeb@seznam.cz



Admin 2: klaimič
Icq: 236-181-442
email: okeb@seznam.cz












Ďáblova nevěsta

18. listopadu 2008 v 21:52 | Edna |  ***hororové příběhy***
Jsem sama doma. Sedím v setmělé pracovně u počítače a bezmyšlenkovitě hledím na monitor. Přede mnou je prázdná stránka. Před chvílí se v pravém dolním rohu číslice přehouply přes půlnoc a já ještě nemám ani slovo. Oči se mi zavírají a nejradši bych už byla v posteli. Přitom termín odevzdání je už zítra... vlastně dneska. O čem mám tedy psát? Nevím.
Loknu si vystydlé kávy, jdu do vedlejšího pokoje, otevřu okno a zapálím si cigaretu. Je průzračná měsíční noc. Úplněk, nebe černé jako tuš, poseté miliardami hvězd. Obrovský stříbrožlutý měsíc září jako zběsilý a rozkvetlé stromy před domem vrhají stíny jako za bílého dne. Podivné bílé nevěsty uprostřed úplňkové noci.
Potáhnu z cigarety, jejíž konec se rudě rozzáří. Na vteřinku mě to i trochu oslní. Co to..? U silnice, která vede okolo našeho domu, se cosi pohnulo. Z keříku se tichounce vynořila černá kočičí silueta a tiše jako duch přeběhla na druhou stranu. Jen jsem zahlédla, jak se jí měsíční světlo odrazilo v očích. Zastavila se pod mým oknem a tichounce mňoukla. Znělo to jako výzva.
"Kde ses tu vzala, číčo?" povídám. "Mňáááúúú!" dostalo se mi odpovědi. "Hmmm, tak pojď, aspoň tu nebudu tak sama." A kočka se jako na povel jediným ladným skokem ocitne na okenním parapetu. Vlastně to není kočka, ale veliký statný kocour. Černý jako noc.
Záclona se v chladném nočním závanu větru vzdula a oba nás přikryla. "Vidíš, čerte? Teď jsme jako ženich a nevěsta," vypadne ze mě polohlasně a kocour souhlasně mroukne. Tiše přešlápne na hedvábných tlapkách, lehce se ke mně přitulí a bokem se o mě otře, jako by mi rozuměl. Zvedne ke mně hlavu a dívá se mi upřeně do očí - jako by v těch jeho žlutých probleskly plaménky. Trošku se otřesu nočním chladem, a tak se vracím zpátky k počítači.
Černý kocour s úplnou samozřejmostí zamíří za mnou a uvelebí se na opěradle mého otočného křesílka. Pohladím ho po hlavě a on se slastně protáhne, a když se opřu, jednu tlapku mi majetnicky položí na rameno a jemně zatne drápky do županu.
"To víš, že jsem tvoje nevěsta. Neuteču ti, jen musím něco napsat. Třeba o tvojí návštěvě," špitám mu tiše. Au! Cítím, jak se mi drápek jako na souhlas zaťal do ramene.
"Klap, klap, klap..." ruce se mi míhají po klávesnici. I když jsem nechala okno otevřené, v místnosti se udělalo teplo. Snad proto, že jsem se dokonale probrala a už se mi nechce spát. Shodím tedy župan a sedím jen v tričku bez rukávů.
Do příběhu jsem se zabrala tak hluboce, že si až po chvíli uvědomím, že kocour je pryč. Asi jsem ho zaplašila tím svlékáním županu.
Na pravém rameni mám maličký škrábanec od jeho drápku, perlí se na něm maličká kapička krve. Nic to není, ale chtělo by to dezinfekci. Potmě tedy jdu do koupelny.
Vracím se. Když procházím přes obývací pokoj, kam dopadá jen měsíční světlo, v rohu se cosi pohne. "Hej... Čerte... Čičičí," lákám svého nočního hosta. Přimhouřím krátkozraké oči a hledím do rohu. Něco tam za křeslem je! Pohybuje se to.
"Tak si tam zůstaň," říkám důrazně, "napíšu to i bez tebe!" Přivřu za sebou prosklené dveře pracovny, ale nechám škvíru. Usednu zpátky k počítači.
"Vrrrzzz!" Dveře jemně skřípnou a otevřou se, ale nevidím, že by někdo vešel. Není to moc příjemný pocit. Pak uslyším tiché kroky. Ale není to neslyšný krok kočky. Jsou to lidské kroky. Lidské, nebo... nelidské?!
Ve světlejším dveřním otvoru stane tmavý obrys velké postavy. Dosahuje až k hornímu rámu. Strach mi zamknul ústa. Nedokážu ani vstát z křesílka, protože se mi roztřásly nohy. Co je to, proboha?
"Kkkkkkddddo jste?" slyším svůj hlas, jako by za mě promluvil někdo cizí.
"Ty mě nepoznáváááš?" nese se pokojem tichounký mrazivý šepot, který se nepodobá ničemu pozemskému.
"Nnnnne..." vypadne ze mě drkotavě. Střídavě je mi horko a zase mě mrazí děs z neznámého.
"Já jsem přece tvůj ženich, sama sis mě vybrala," zní skoro posměšný šepot.
Podlaha zavrže, jak postava postoupí blíž ke mně. Zády se vmáčknu do křesla a třesoucí se prsty zarývám do opěradla, až mě bolí nehty.
Tam, kde tuším hlavu, se najednou rozevřou dvě veliké žhoucí oči. "Ssssama jsi mi dala jméno," zní pokojem opět ten mrazivý hlas. "A slib je zpečetěný krví... Už chápeššš?" Ze tmy se ke mně vztáhne velká ruka.
V přízračném světle monitoru vidím dlouhé tenké zkroucené prsty, které mají místo nehtů kočičí drápy. Snažím se i s křeslem poodjet, ale za mnou už je jen knihovna. Není kam uniknout.
Za temnou postavou se otevírá černý tunel. Sálá z něj horko a na jeho konci vidím pochmurnou rudou zář.
Žlutě žíhané oči s kolmými černými papilami změnily svou barvu na rudou a sápe se po mně i druhý dravčí spár. Už mě uchopil za ruku a do holého předloktí se mi zarývají drápy. Cítím, jak mi z ruky crčí krev. Jeho oči jsou zlé, kruté a výsměšné.
Hlavou mi duní "ďáblova nevěsta...ďáblova nevěsta..!" Z posledních sil se natáhnu ke klávesnnnnnn.....

Vikina (je to vymyšlené :o))